Správa NP Šumava informovala o výzkumu, který odhalil velmi staré dřeviny i mimo oplocené území této národní přírodní rezervace. Podle odborníků by se tak bezzásahové jádro boubínské rezervace mohlo rozšířit.
Informaci dnes zveřejnila Správa NP Šumava. „Detailně jsme analyzovali letokruhy více než dvou tisíc stromů z celého masivu Boubína. Jednalo se o přirozeně odumřelé stromy za poslední dekádu nebo o pařezy po pokácených stromech, které lesníci vytěžili v několika posledních letech. Stáří některých stromů se blížilo k neuvěřitelným šesti stovkám let, což nám poskytlo výjimečně hluboký vhled do historie šumavských lesů a krajiny,“ vysvětluje výzkumný projekt odborník na pralesy Pavel Šamonil z Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví (VÚKOZ).
Vědci zjistili, že i v lokalitách, kde se předpokládá výskyt stromů starých 100 až 140 let, jsou stromy staré 250 i 400 let. Ještě větším překvapením bylo, že se takto staré dřeviny vyskytovaly i mimo oplocené jádro pralesa. Někde jsou dokonce základem porostu.
Vichřice v druhé polovině 19. století
„Podle odborníků by bezzásahové jádro boubínské rezervace mohlo být rozšířeno. Lesnický management může být aplikován spíše v okrajových částech rezervace, a to v mladších porostech. Počítáme s tím, že výsledky spolu s výstupy z dalších souvisejících projektů se nepochybně promítnou do nového plánu péče o Národní přírodní rezervaci Boubínský prales, který bude zpracován pro období 2025 – 2034,“ uvádí náměstkyně ředitele Správy NP Šumava Silvie Havlátková.
Další zajímavosti z výzkumu popisuje ředitel Správy NP Šumava Pavel Hubený. „Josef John, který stál za vyhlášením pralesní rezervace v roce 1858, ještě dalších 10 let po té věřil, že se pralesní porosty obnovují odumíráním menších skupin stromů, a že v pralese nehrozí velkoplošné odumírání. Současné výsledky výzkumu ukazují, že to bylo pochopitelné. Sám John se stal svědkem do té doby bezprecedentního rozpadu lesa odstartovaného vichřicemi v letech 1868 a 1870 a nejsilnějšího rozpadu lesa od roku 1651 – tedy od doby, kdy jsme vůbec schopni takové události odhalit v letokruzích stromů. Trochu to připomíná současnou dobu, ve které se projevuje zřetelná klimatická změna. I v Johnově době šlo pravděpodobně o klimatickou změnu – oteplení v důsledku končící takzvané malé doby ledové.“
Podle něj mají šumavské lesy mnohem větší potenciál stát se divokými, než se zdálo v době vzniku národního parku. „A opět se potvrzuje, že o šumavských lesích nevíme zdaleka všechno. Jsem přesvědčený, že spousta překvapivých zajímavostí o šumavské přírodě na nás ještě čeká a já se těším na jejich odhalování,“ dodává Hubený.
Zdroj a celý text: budejcka.drbna.cz
